VÝZNAMNÍ OBČANÉ OBCE MCELY :
JOSEF SVATOPLUK MACHAR
český básník, prozaik, satirik, publicista a politik, spoluautor Manifestu České moderny a představitel
kritického realismu, se narodil v Kolíně. Několik svých dětských let (1871 - 1873) strávil v Nymburce.
Macharův otec pracoval jako stárek ve velkém labském mlýně a celá rodina bydlela v domě mlynáře Radimského v dnešní Soudní ulici. Machar vzpomíná i na školu: “Za těch dob byla nymburská škola v nějakém starém klášteře. Pamatuji se na velký, šedivý dům, vysoké chodby, vyšlapané kamenné schody a zprava přiléhající kostel. Nechodil jsem do té školy rád. Vím určitě ten pocit jednotvárnosti, zdlouhavosti a nudy, paměť jsem měl dobrou, ale vyučování šlo krokem tuze pomalým. A tak co se učitel lopotil s dětmi éně nadanými, já byl vždy duší někde jinde. Měl mě za nepozoru a dostával jsem přes ruce černou lesklou hůlkou, kterou náš učitel něčím mazával, aby byla svižnější...”
Z Nymburka se Macharovi přestěhovali do Kolína, po několika měsících pak do Mcel, kde si básníkův otec pronajal Thurn - Taxiský mlýn.„Jedu-li nyní severozápadní drahou od Nymburka k Lysé, dívám se vždy napjatě v pravou stranu a s pohnutím utkvívám na světle lesklém kosočtverci vynikajícím z tmavé zeleně lesů. Jest to střecha mcelského zámku. Mcely... Ó dobo dětství! Myslím maně na bílý mlýn, na temné stráně, na všechno zašlé jako sen...,” vzpomíná v Konfesích literáta a líčí tu nedlouhou dobu, kdy celá rodina žila šťastně ve Mcelích.
“Na vrchu ční kostelík s rudou taškovou střechou, obklopen jest hřbitovem. Po úbočí chlumu až k patě rozkládá se vesnice, mlýn stojí až dole v rovině, která jako zrcadlo leží až k Ronovu a Rožďalovicům. Blízko mlýna jest náves, na ní rybník, kol něho po hrázi topoly, v rybníce plave plno peří husího a kachního, za letních večerů koupává se tam mládež. Na druhé straně vrchu jest hraběcí zámek s lesklou břidlicovou střechou. A v půlkruhu kolem vesnice je les, samý les k Loučeni, Jabkenicům, plný vůně květin, pryskyřice a ptačího šveholu. Druhý půlkruh pole a luka.
Rázem se změnil celý můj život zde. Vše bylo jiné, lepší. Rodičům se vedlo dobře a my děti cítily účinky tohoto blahobytu... Měli jsme malé hospodářství, pole, koně, krávu, kozu, slepice, husy, psy. Krajánci přicházeli a za večerů sedalo se před mlýnem a vypravovalo se. I ve škole to bylo jinak. Byla naproti mlýnu, jen přes silnici, čistý, bílý domek opletený vínem, zahrádka byla kolem a tam stála řada úlů. A ve škole byly jen dvě třídy, hoši s děvčaty pohromadě v každé, a mě dali znova do třídy prvé. A pan učitel Svoboda byl malý, oholený, šedivý pán, jeden z oněch ještě pedagogů, kteří byli kdysi učitelskými mládenci, potom se dostali na vojnu a s praktickou znalostí života a světa a vojenskou disciplínou vraceli se do školy. Pan Svoboda byl dvacet roků u vojska bubeníkem, znal Uhry, Halič, Itálii, byl vášnivým muzikantem a vedle toho medikem celé vesnice. Večer sedával před mlýnem s námi, rád poslouchal a rád vypravoval. Se svými vědomostmi ze školy nymburské jsem se stal ovšem fenoménem třídy, psával jsem předpisy na tabuli a dával jsem pozor při čtení, mezi tím co pan učitel se šel dívat na včely anebo šel hrát někam na svatbu... Z věd školních mi nepřibývalo nového pranic - a snad to bylo příčinou blaživého pocitu a přispívalo k harmonii tehdejšího života mého. Neboť zmizely i ty mučivé chvíle skepse nymburské, byl jsem vrácen svým legendám, povídkám a pohádkám - byl jsem znova úplným dítětem...” Macharův otec nakoupil za veškeré úspory cenné papíry, což se ukázalo jako osudná chyba.
“Rok to trvalo - a to byl, myslím, rok štěstí a blahobytu v jeho neklidném a zmítaném životě. Pamatuji se, že tu bylo množství peněz, cenných papírů a stále veselé tváře. Sametové šaty jsme měly my děti a hračky z Rožďalovic nám přivezli. A najednou přišel pád. Krach na vídeňské burze zasáhl až v tu tichou vesničku - otec neměl najednou ničeho. A tak jsme se stěhovali...” píše.
ROSTISLAV KALVODA
Narodil se 1907 v Přemyslovicích na Prostějovsku v rodině rolníka. Pocházel se sedmi dětí.
"Vyučil se u svého strýce K.Vyhlídala, který měl zahradnictví v Kostelci na Hané. Po skončení studia na
zahradnické škola odešel ve svých 18.letech na zkušenou do Francie, kde žil 8 let.
Po návratu se usadil ve Mcelích a pronajal si v roce 1934 zahradnictví od V.Nápravníka. Specializoval se především na pěstování ovocných stromků. V dalších letech obhospodařoval již 17 ha pozemků. Počet pěstovaných stromků dosahoval kolem sta tisíc a jejich sortiment obohatil o růžový sad s třiceti tisíci voňavými krasavicemi.
V roce 1950 převzal jeho školky Státní statek, který za 5 let zlikvidoval. Bývalý majitel byl bez náhrady vyvlastněn a nesměl být zaměstnán v oboru. Ve Škodovce pracoval jako pomocná síla. Po letech se situace přeci jen uklidnila. Kalvoda přešel ke Správě silnic jako oblastní sadovník. Na základě jeho pracovních výsledků byl v Praze jmenován krajským sadovníkem a až do roku 1956 odpovídal za výsadbu stromů kolem silnic v celém kraji. Po prověrkách souvisejících s maďarskými událostmi však byl ze svého místa vyhozen. Potom vystřídal několik zaměstnání. Pracoval při výrobě silničních značek, natíral mosty, sadařil na Nymbursku ...
V roce 1960 ho oslovilo místní JZD, aby založil školky. Sehnal stroje, lidi, peníze, množící materiál ... Pod jeho vedením školky obhospodařovaly 35 ha pozemků. Každý rok z nich vzešlo 500 tisíc výpěstků. Pan Kalvoda řídil celou výrobu i zajišťoval odbyt. Pěstovaly se stromky, růže a několik let i jahody. Školky vedl až do roku 1987. Jeho vysoká odbornost a pracovnitost byly zárokou, že výpěstky mcelských školek byly vyhlášené v celé zemi. Zemřel v roce 1989. Pokračovatelem jeho díla je jeho vnutk ing. Jiří Novák.
JOSEF MATOUŠEK
Narodil se v roce 1879 a působil v naší obci od roku 1904 jako zámecký zahradník. Řídil zelinářskou
zahradu na pozemcích kolem čp. 135. Od roku 1924 Matouškovo rodinné zahradnictví prosperovalo a jeho
majitel, který byl absolventem Pomologického ústavu v Bohunicích a praxi nabyl ve Vídni a Drážďanech, se
proslavil vyšlechtěním nové odrůdy modré brukve. Ta byla známá pod názvem "Pražská ranná modrá
brukev", a též "Matouškova modrá". Svého času to byla u nás nejrozšířenější modrá brukev. Na mezinárodních
zahradnických výstavách (Erfurt 1961, Vídeň 1964) získala nejvyšší ocenění. Svou vynikající kvalitou a
ranností nebyla dosud překonána jinou modrou odrůdou. Bohužel postupně zanikla vlivem nedostatečné
péče o její udržování, šlechtění a semenářství.
Je to jistě škoda, protože se jednalo o velice chutnou odrůdu, která i dobře vzdorovala škůdcům a zároveň vyhovovala zdejšímu podnebí.
Dnes tu již dávno tento zahradnický podnik neexistuje a je tu rozsáhlá zahrada, kterou minete, když vyjíždíte z obce směrem na Sovolusky.
JOSEF FRANTIŠEK KOCH
Významný konstruktér motocyklů se 15.8.1893 narodil ve Mcelích v čp. 93. Již jako šestnáctiletý se zasloužil o vznik Sokola a patřil k aktivním členům místního ochotnického souboru.
Po ukončení obecné školy odešel proti vůli rodičů do učení na strojního zámečníka do mladoboleslavské továrny na motocykly Laurin a Klement. Při učení se soukromě vzdělával v matematice a mechanice. Ve svém studiu pokračoval na vyšší strojní průmyslové v Praze na Smíchově.
Během 1 sv. války
Narodil se 1907 v Přemyslovicích na Prostějovsku v rodině rolníka. Pocházel se sedmi dětí.
pracoval v letecké továrně Aviatik ve Vídni jako kontrolor.
V nové republice stál u vzniku letecké továrny Avia. V r. 1921 vyhrál jako pozorovatel letecký závod kolem republiky.
Jak jsme zaznamenali u pamětníků, se svým letadlem přistál i ve Mcelích.
Tato událost byla velikým zážitkem především pro děti. Během svého působení v Avii zkonstruoval první motocykl FJK 350.
V letech 1923-26 ho kusově vyráběl ve vlastní dílně v prostorách bývalého vysočanského cukrovaru.
Spolupracoval s výrobcem motorů Štěpánek a spol. v Kostelci n. L. V letech 1927-29 řídil výrobu motocyklů BD
v karlínské strojírně firmy Breitfeld-Daněk, kde rovněž uplatnil vlastní konstrukci u motocyklu Praga BD 500
lidově zvaný „Beďar“. Do výzbroje ho převzala čs. armáda. Tento motocykl proslavila zejména cesta z Říma do
Prahy o délce 1480 km a to non-stop v čase 35 hod. 40 min. Konala se z propagačních důvodů u příležitosti
pražské výstavy automobilů a motocyklů. Praga BD 500 patří svým designem mezi skvosty české motocyklové produkce.
V dnešní době je možno ho vidět v Muzeu vojenské techniky Lešany. Ve spolupráci s firmami Praga a Breitfeld-Daněk
vytvořil motocykl zn. Koch 350 OHC, který v letech 1934-35 rovněž kusově vyráběl v Praze.
Do r. 1935 řídil v ČKD Karlín výrobu motocyklů Praga a přitom od r. 1931 spolupracoval s motocyklovým oddělením Čs. zbrojovky ve Strakonicích, kam po r. 1935 přešel. J.F.Koch je také konstruktérem mezinárodně oblíbeného skútru. Samonosnou skútrovou karosérii si nechal patentovat již v r. 1940.
V r. 1957 byla vyrobena 1. série 300 ks skútru Čezeta. Byla představena ve dvaceti zemích. Tento skútr získal velkou oblibu díky svému neobvyklému tvaru i v USA. J.F.Koch byl kromě konstruování i nadšeným sportov-ním motocyklovým jezdcem. Účastnil se řady mezinárodních závodů a soutěží včetně vytrvalostních dlouhých tratí. Jel i náročnou šestidenní. Působil i jako čelný funkcionář v Automotoklubu ČSR. V odborných publika-cích je hodnocen jako rozhodující osobnost ve vývoji českého motorismu.
NARCIS PODSEDNÍČEK
Motocyklový závodník a konstruktér, ztratil v útlém dětství otce i matku. Vychovávala ho teta. Starosti o něj se zbavila tím, že ho záhy dala do učení ke kováři Lejskovi v Mysločovicích. Kovářský tovaryš se po vandru uchytil u kováře Svozila v Březcích u Přerova, pak pracoval v hutích barona Kleina ve Štěpánově. Již tam se vypracoval ve velmi zdatného a šikovného řemeslníka. Onemocněl ale a musel z hutí odejít. S finanční pomocí svého tchána si v Holešově otevřel obchod, v němž prodával jízdní kola Slavia, vyráběná v Mladé Boleslavi pány Laurinem a Klementem. Nevydržel ale v konkurenčním boji. Nějaký čas pracoval jako nýtař při výstavbě mostu přes Dunaj v Linci, poté na Kladně, kde ovšem osazenstvo ocelárny vstoupilo do stávky. Vydal se proto hledat práci do Prahy, kde náhodou potkal Václava Klementa. Ten mu po týdnu poslal dopis s nabídkou zaměstnání. To bylo 3. února 1900. Již dva roky předtím přivezl Klement z Francie motocyklett bratří Wernerů. Byl to velocipéd s pomocným motorkem nad předním kolem. Díky Laurinovi ho překonstruovali na motorovou dvoukolku se silnějším motorem v zesíleném rámu s magnetoelektrickým odtrhovacím zapalováním. Pánové Laurin a Klement ale hledali člověka, který by jim pomohl jak s výrobou, tak s propagováním nových strojů. A tím člověkem se stal dělník a konstruktér Narcis Podsedníček.
Již v roce 1901 byl firmou Laurin & Klement vyslán, jako první tovární jezdec, na tehdy nejtěžší soutěž Paříž - Berlín dlouhou 1 196 km. Z deseti závodníků ve třídě dojel Podsedníček do Berlína jako jediný. Na tento závod vzpomínal:
„... když jsme do Paříže přijeli a viděli,
jak jsou
vybaveni naši konkurenti, teprve tehdy jsem si uvědomil naše nedostatky.
Že by motory našich strojů v tomto závodě neobstály, z toho jsem strach neměl,
ale pneumatiky jsme měli špatné. Peněz na nové nebylo, a tak jsem přemýšlel, jak to udělat,
abychom i na těch špatných gumách mohli závod vyhrát. S Klementem jsme spali na jedné posteli.
Byly dva dny před závodem. Já nespal, protože spát nebylo možno. Klement kopal a já se stále probouzel.
Vstal jsem proto a šel v noci do ulic Paříže, chodil jsem sem a tam a přemýšlel.
Tu najednou v otevřeném okně s vytaženou záclonou spatřím ženu sedět u šicího stroje. B
yla to švadlena, která v noci pracovala. V tu chvíli napadla mě myšlenka. Šel jsem k oknu a naznačil,
že bych něco potřeboval. Otevřela a pustila mne dovnitř. Vysvětloval jsem jí trochu obtížně, co chci.
Trvalo chvíli, než jsme si začali rozumět a pak ona u stroje a já vedle ní jsme ušili první vložku.“
S využitím zkušeností ze závodu navrhl Podsedníček konstrukční úpravy stroje a již v květnu 1902 přivezli ze závodu do vrchu v Exelbergu u Vídně Klement první a Podsedníček druhou cenu. Podsedníček rovněž zvítězil v jednom z prvních domácích závodů, pořádaném Cyklistickým klubem v Poděbradech v srpnu 1902. Druhý dojel Josef Procházka, rovněž na stroji L&K.
Následoval závod Paříž – Vídeň. Nedostávalo se financí, a tak si závodníci i pan továrník převážely stroje do místa startu vlakem – ovšem jako osobní zavazadla – rozmontované. Podle propozic Podsedníček zvítězil, jelikož jako jediný zdolal v sedle horu Arlberg, zatímco ostatní dotlačili nebo se nechali svézt na žebřiňáku. Jenže etapu ředitelství závodu anulovalo, a tak nakonec Podsedníček skončil na čtvrtém místě a Rieger, rovněž od L&K, třetí.
Tak začaly sportovní aktivity a úspěchy mladoboleslavské továrny.
V roce 1903
jich bylo celkem třicet dva. A když v roce 1905 vyjela voituretta A,
tak hned v následujícím roce zvítězila v závodě do vrchu na rakouském Semmeringu.
Podsedníček byl uznávaným odborníkem nejen jako jezdec, ale i jako technik a dokonce i jako učitel jízdy na motocyklu. Svědčí o tom fakt, že naučil jezdit např. redaktory časopisu Sport a hry Heinze a Hněvkovského či hraběte Alexandra Kolowrata.
V roce 1905 získala značka L&K titul neoficiálního motocyklového mistra světa, když Václav Vondřich vyhrál v roce 1905 ve Francii závod o Gordon - Bennetův pohár. Po tomto závodu Podsedníček skončil se závoděním, podílel se jako konstruktér, mechanik a trenér.
Již v roce 1904 se snažila firma Johann Puch ze Štýrského Hradce Podsedníčka přetáhnout, ale odmítl. Jenže firma L&K se začala stále více orientovat na výrobu automobilů, a tak o rok později na novou nabídku kývnul. Václav Klement těžce nesl, že jeho nejlepší člověk odešel k Puchovi. V té době se stal předsedou správní rady firmy L&K Erich Thurn – Taxis, syn knížete Alexandra, majitele loučeňského a mcelského panství. Dohodli se a princ Erich nabídl Podsedníčkovi místo osobního řidiče.
A tak se Narcis Podsedníček s rodinou přestěhoval do Mcel – bydlel v domě č. p. 127. V roce 1911 se opět vrátil do boleslavské firmy jako konstruktér a vedoucí montáže. V továrně zůstal až do důchodu.
Od roku 1929 provozoval v regionu soukromou autobusovou dopravu syn Narcise Podsedníčka Narcis Podsedníček mladší.
MANŽELÉ POLLAKOVI
Vilém Pollak byl synem obchodníka Maxe Pollaka a Albertiny Pollakové.
Jejich rodina žila ve Mcelích od r. 1793.
Vilém před příchodem nacistů uprchl se svou manželkou Kateřinou do Jižní Ameriky. Jeho rodiče zahynuli v koncentračním
táboře. Vilém s Kateřinou se usadili v Chile, kde vybudovali věhlasný hotel Antumalal. Ten se nachází nad
jezerem Villarica, pár km od městečka Pucón, přímo pod činnou sopkou. Jejich počátky byly velmi těžké, několikrát je smetla
erupce, nikdy se ale nevzdali. Časem se jejich hotel stal vyhledávaným významnými osobnostmi z celého světa.
Kromě jiných se zde také ubytovala anglická královna. Pollakovi nikdy nezapomněli na svou vlast.
Jejich pohnutý osud byl také námětem pořadu ČT Chilský deník, který připravil Jan Burian. Nahrávku je možno ze
záznamu shlédnout v obecní knihovně. Vilém a Kateřina Pollakovi zemřeli v r. 2005.
LIDMILA PÁTKOVÁ
Letos (2010) slaví významné životní jubileum dlouholetá učitelka mcelské školy paní Lidmila Pátková roz. Hálová. Se svým manželem p.řídícím Jaroslavem Pátkem zde působili jako učitelé 30 let.
Narodila se v Borotíně v jižních Čechách. Do školy začala chodit v Chotovinách. Pak se s rodinou přestěhovala do Prahy, kde chodila do měšťanky. V Kralupech nad Vltavou vystudovala gymnázium. V té době žila u své babičky v Zákolanech. Po maturitě pokračovala ve studiu na učitelském ústavu v Praze. Jejím prvním učitelským místem byla chlapecká škola Na Pražačce. Jako většina mladých učitelů v té době i ona odešla na umístěnku do pohraničí. Učila v Novinách pod Rálskem a v Zákupech, kde se seznámila se svým budoucím manželem p.Jar. Pátkem.
Od roku 1947 již jako manželé působili na Českolipsku v Dobranově a v Častolovicích.
V roce 1950 se celá rodina stěhuje do Mcel, kde p.Pátek převzal vedení školy. V té době byla ve Mcelích pouze dvojtřídka – vždy dva a tři ročníky společné. V každé třídě zvládli manželé Pátkovi výuku asi padesáti dětí. Později byla přijata nová posila p.uč. Hotovcová a výuka probíhala ve trojtřídce.
Manželé Pátkovi po dobu svého působení připravili do života několik generací. Kromě výuky tehdejší doba vyžadovala i bohatou mimoškolní činnost. Na každé schůzi a shromáždění museli učitelé nacvičit s dětmi vhodný kulturní program. Pamětníci rádi vzpomínají na školní besídky, dramatizace a další akce, které jejich učitelé s nimi nacvičili. Nejoblíbenější byly ty, které se konaly např. v zámeckém parku, v sále místního pohostinství i na hřišti. Po uzavření mcelské školy ještě několik let dojížděli oba vyučovat na zvláštní školu v Nymburce.
Na paní učitelku Pátkovou i na jejího manžela p. řidícího Jaroslava Pátka všichni občané vzpomínají s úctou a láskou. Do historie obce se zapsali jako jedni z význačných občanů.
Paní Lidmila Pátková zemřela 1.8.2011. Do nymburského krematoria se s ní přišli rozloučit v hojném počtu její kolegové, žáci i další přátelé ze Mcel i okolí. Spolu se svým manželem p. Jaroslavem Pátkem odpočívají na mcelském hřbitově.
RUDOLF ZIMANDL
V severní části nymburského Polabí se na svahu lesnatého Loučeňského hřbetu již od roku 1252 nachází obec starobylého jména Mcely. Její malebná poloha je v okolní bezlesé rovině umocněna nejen četnými zahradami a okrajem rozsáhlého Svatojiřského lesa, ale od poloviny 14. století i vznosnou siluetou gotického kostela sv. Václava. Jeho strmá střecha má dosud funkční a zachovalý šindelový kryt podobně jako blízká zvonice s památným zvonem Václavem. K těmto památkovým skvostům neodmyslitelně patří i budova barokní fary z roku 1777 se zachovalým hospodářským dvorem. Od fary vede ke kostelu strmá cesta, lemovaná kmeny starých lip. Její nástrahy již od roku 1957 zdolával jubilant P. Rudolf Zimandl, narozený před devadesáti léty v městečku Neustupov u Votic. Ještě před odchodem na zasloužený odpočinek si pan farář postěžoval, že příkrý svah s vrstvou rozbředlého sněhu sice zdolal, ale svěcené vody do kostela mnoho nedonesl. Pět desetiletí tento skromný vesnický kněz věrně a vytrvale sloužil svým farníkům a přitom pečlivě udržroval svěřené církevní památky, které představují významné hodnoty naší národní hmotné i duchovní kultury.
Mnoho lidí se dosud pamatuje, v jakém stavu byla šindelová střecha kostela na konci šedesátých let minulého století. Když se tehdy na počátku husákovské normalizace pan farář po letech slibů nedočkal odborných řemeslníků, vypravil se odhodlaně do místní hospody, aby se zeptal ješitných místních šikulů, zda by si troufli na odvážné dílo. A rázovití chlapi opustili vyhřáté hospodské židle a jali se riskovat zdraví ve výškách kostelní střechy. Po dalších desetiletích zub času opět neúprosně zahlodal a již nestačilo jen opravit šindelovou střechu. Bylo ji třeba na kostele i zvonici zcela vyměnit včetně okapů a zároveň nákladně zajistit budovu kostela proti vlhku s opatřením nových omítek. V porevolučních časech sice již byl dostatek odborných řemeslníků, ale finanční nároky nebývale vzrostly. Ani toho se pan farář opět nezalekl a zorganizoval rozsáhlou investiční akci, při níž se mu podařilo získat značné příspěvky od státních orgánů i od obce, od zahraniční nadace a rovněž od různých sponzorů i četných místních spoluobčanů, rodáků i přespolních příznivců. Značnou část finančních prostředků přitom věnoval sám s přáteli a příbuznými. V letech 1996-2001 se mu tak postupně podařilo zajistit investice ve výši kolem 5 milionů Kč na rozsáhlé opravy cenného historického komplexu kostela, zvonice a fary. Tím pro naše následovníky zajistil zachování významného kulturního dědictví. K němu patří i cenné prvky kostelního mobiliáře, které pan farář dokázal z větší části zachránit před nájezdy porevolučních svatokrádežníků. Interiér kostela sice bez barokních soch a půvabných hlaviček andělíčků vyhlíží poněkud stroze, ale do bezpečí se podařilo včas umístit nejen cennou barokní sochu sv. Václava z jižního průčelí kostela, ale rovněž uctívanou sošku mcelské Madony z druhé poloviny 17. století. Ta připomíná podivuhodné události místního zázraku z roku 1849. Díky našemu oslavenci se na faře uchoval dobový rukopis s řadou dokumentů o mariánském vidění tří děvčátek. To umožnilo sepsání historické retrospektivy tajemného příběhu mcelského zázraku, který byl dosud vnímán pouze v duchu zaujatých novinových zpráv Boženy Němcové z Nymburka.
Pan farář se v regionu zasloužil rovněž o nezbytnou údržbu dalších kostelů na Loučeni a v Jabkenicích, kde dlouhý čas též obstarával bohoslužby.Výše uvedené náročné a vyčerpávající akce nikterak neubraly na obdivuhodné vitalitě a duševní svěžesti a rovněž zajistil provedení opravy varhan, které kostelu roku 1908 daroval seletický rodák a mcelský farník, pozdější první československý arcibiskup dr. František Kordač. Tento příznivec se později zasloužil o získání financí ve výši čtvrt milionu Kč na rozsáhlou opravu a dostavbu kostela a zvonice v letech 1929-1930.
Koncem roku 2004 se p. farář Zimandl odebral na zasloužený odpočinek do charitního domu ve Staré Boleslavi. Ani ve svém současném domově neztrácí zájem o dění ve Mcelích. Mezi jeho četnými hosty jsou právě přátelé ze Mcel. Nezapomenutelným zážitkem pro p. faráře bylo v r. 2009 setkání se svatým otcem při jeho návštěvě ve Staré Boleslavi. Jako jeden z vyvolených mu mohl podat ruku a promluvit několik slov v papežově rodné řeči-němčině.
V roce 2009 se dožil p. farář Zimandl devadesáti let. Ačkoliv se stále častěji musí potýkat s různými zdravotními potížemi, neztrácí optimismus a vřelý vztah k bližním.
Páter Rudolf Zimandl zemřel 7.7.2010. Jeho přání – spočinout k věčnému spánku na mcelském hřbitově bylo splněno. Poslední rozloučení se konalo 15.7.2010 za účasti litoměřického biskupa, dalších významných církevních představitelů a velkého počtu věřících i všech ostatních občanů, kteří si vážili tohoto vzácného člověka za jeho příkladné morální vlastnosti.
Do historie obce Mcely se zapsal jako jeden z význačných občanů.
© 2006 Jiří Steklý, jiri.stekly@mybox.cz