Podle Františka Dudkaměly pro historii obce zásadní vliv krajinné prvky, a to především svah místního teréního zlomu.

Kostel se zvonicí a hřbitovem stojí na výrazné ploché ostrožně v jižním svahu místního návrší, zvaného dříve Vinice a zasazeného do malebné polohy v rámci zalesněné terénní vlny Loučeňského hřbetu. Tento vyvýšený a zvlněný okraj rozsáhlého polesí se táhne od Jizbic a Vlkavy na severovýchod až k Dětenicím a Libáni na Jičínsku, k jihovýchodu spadá poměrně strmými svahy do nížiny kolem pozoruhodného vrchu Chotuce v povodí říčky Mrliny a jejích přítoků Ronovky a Blatnice a vytváří přirozené rozhraní mezi Nymburskem a Boleslavskem. Mimořádná poloha kostela s výhledem do tří světových stran dominuje nad oběma nejstaršími centry osady. Tyto dva tzv. kouty po stranách horní části dnešní mcelské návsi patrně až do husitských bouří v první polovině 15. století tvořily dvě samostatné části obce s odlišnými majiteli. Zvolená poloha kostela navozuje domněnku, že jeho areál mohl být v předhusitské době jednoduše opevněn. Umístění církevních staveb se hřbitovem nebránilo dalšímu rozšiřování vesnice a bylo v souladu i s pozdějšími nároky na kapacitu pohřebiště i na komunální hygienu. Od josefínského období totiž státní úředníci dbali na to, aby se už nepohřbívalo uprostřed osad a hřbitovy byly přemisťovány mimo zastavěnou plochu. K tomu ve Mcelích dojít nemuselo, pouze hromady kostí ze hřbitovní kostnice musely být roku 1817 pohřbeny a dále již tam nebyly ukládány. Osadníci měli své mrtvé takřka denně na očích, protože přes hřbitov vedla důležitá pěší zkratka do svahů a na vrchol vrchu Vinice a do polí i lesů v místní trati Tábor. Jižní svahy pod i nad kostelem, nesoucí ještě donedávna staré názvy Malá a Velká vinice, byly totiž až do třicetileté války hustě osazovány vinnou révou, jež vyžadovala intenzívní ruční péči. Po zrušení vinic se tam pásly ovce a pěstovaly ovocné stromy. Když byl na návrší roku 1840 namísto zbořeného loveckého zámečku vybudován nový zámek, začaly být pastviny a sady na svazích Velké vinice nad kostelem postupně upravovány do podoby anglického parku.

Nálezy kostrových hrobů nejspíše z předslovanského období (dobové datování není možno ověřit) po rozšíření hřbitova v roce 1880 patrně svědčí o tom, že se na tomto pozoruhodném návrší nacházelo pohanské kultovní místo podobně jako na nedalekém studeckém hradišti a rovněž na blízkém vrchu Chotuci. Umístění křesťanského svatostánku se zvonicí a hřbitovem proto patrně bylo zcela záměrné, aby došlo k přirozenému a rychlému překrytí přetrvávající pohanské tradice daného místa. Dobře zachovalé architektonické prvky vrcholné gotiky v kněžišti a sakristii kostela (vítězný oblouk, křížová klenba, profil klenebních žeber, vstupní portál do sakristie) umožňují tvrzení, že byl vystavěn již během čtyř desetiletí před datem první písemné zprávy (1352). Od konce 15. století za pánů Křineckých z Ronova byl deskový statek Mcely majetkově propojen s panstvím Dětenice a mezi léty 1672-1859 byl jeho přímou součástí.

Po šest staletí žili mcelští osadníci v neměnných a na tradičních hodnotách založených vztazích v rámci feudálního systému. Ty se od napoleonských válek na počátku 19. století a zejména od jeho poloviny s nástupem kapitalismu začaly měnit. Tím byly ovlivňovány i vztahy a přístupy k tradiční víře, jež nadále představovala veřejnou morální autoritu a státní ideologii. Proti osvícenskému racionalismu a revolučnímu volnomyšlenkářství se začaly uplatňovat snahy o obnovu původní zbožnosti a křesťanské morálky.

V přelomových revolučních a porevolučních letech 1848-1850 se i ve Mcelích myšlenky většiny osadníků obracely především k zániku poddanství a výkupu z roboty, na uplatnění obecní samosprávy a jednání s novými pány úředníky na okrese. Právě tehdy se však v naší obci stala pozoruhodná událost, která s uvedenými novotami ostře kontrastovala jako připomínka opomíjených spirituálních hodnot a tradičních duchovních principů. Začala velice nenápadně jako nevinná dětská hra a skončila podivnými výstupy a úředními zákroky. Pro lepší zarámování událostí je vhodné připomenout některé předcházející skutečnosti.

Mcelská fara byla za husitských bouří nejspíše opuštěná a později za éry pánů Křineckých z Ronova (1471-1623) přešla pod kališnickou správu. Zanikla patrně po zhoubném požáru vesnice roku 1630 a jako katolická byla obnovena až roku 1759. Poté byla spravována administrátorem Václavem Šrámkem a stálé faráře měla od roku 1784, ale až do roku 1826 to byli starší páni a přicházeli z větších far na dožití. Proto se u nich na faře často střídali mladí kooperátoři a farníci těžce nesli, že se v jejich kostele údajně podle tvrzení starší obecní kroniky nekonaly v letech 1807-1826 půlnoční mše na Štědrý den. První administrátor Šrámek byl roku 1784 jmenován farářem do Rožďalovic a zdejší kaplan František Ferdinand Tachecí nastoupil na jeho místo jako první farář ve věku 54 let a v úřadu setrval až do smrti v 84 letech. Po něm se farnosti ujal osenický kaplan Jan Haudt v tehdy již pokročilém věku 63 let a spravoval ji opět až do smrti v 75 letech. Teprve poté se farníci dočkali mladého a činorodého duchovního správce. Byl jím třicátník Josef Alois Renner, který hned po vysvěcení na kněze v Litoměřicích roku 1820 působil ve Mcelích jako kaplan a úřad faráře vykonával od roku 1826 až do své smrti roku 1860.

V pohnutých časech třicetileté války se nová katolická valdštejnská vrchnost do roku 1653 zasloužila o obnovu kostela a předtím roku 1631 i zvonice se zvonem, ale katolické církevní služby byly pro mcelské poddané ještě dlouho dostupné velmi obtížně. Fara v Rožďalovicích byla v poválečném desetiletí opuštěná a obnovený mcelský kostel měl na starosti přetížený kněz až ve vzdáleném Kopidlně. Katolický farář tam působil až od roku 1642. V matrice narozených a oddaných této fary je pouze jediný zápis o křtu dítěte ze Mcel z roku 1642 a sňatek tam není uveden žádný. Zápis v podobě "Zem czeli" nasvědčuje, že nový katolický kněz vesnici ještě neznal. Ještě hůře se později projevil jeho křinecký spolubratr, když roku 1675 zapisoval křest mcelského děcka jako "ex pago Wenczel". Absence mcelských matričních zápisů patrně souvisela nejen se vztahem k nové víře, ale i s válečným i poválečným vylidněním vesnice. Situace s poskytováním církevních služeb pro Mcely se postupně zlepšovala až po obnovení bližší rožďalovické fary v roce 1659 a po zahájení administrace mcelského kostela z Rožďalovic od roku 1665. Četnější křty (od 5 ročně) ze Mcel se v tamní matrice, vedené od roku 1662, objevují od roku 1666, ale sňatky jsou jen ojedinělé (10 za 14 let). Souvislost nejen s vírou, ale též s postupným osazováním opuštěných gruntů je patrná. Další zlepšení nastalo, když byla od roku 1676 administrace mcelského kostela svěřena osenickému faráři. Bylo stanoveno, aby do vzdálených Mcel dojížděl jednou za tři týdny a ve svátky. Mcelští osadníci tak byli odkázáni na nouzové křty či pohřby.

Krajem ještě dlouho po válce procházeli tajní kazatelé a nejméně v jednom ze statků jistě ukrývali reformační výtisk bible a mohli z ní sousedům předčítat. Proto ani nepřekvapí, že se panským úředníkům při oficiálním soupisu poddaných podle víry roku 1651 ve Mcelích ke katolictví nepřihlásil nikdo bez ohledu na to, že to již byla jediná povolená víra a že nekatolík prakticky neměl mít právo na existenci. I ve Mcelích zběhlo ze zbědovaných statků a chalup nejen ve válečných ale i poválečných letech mnoho hospodářů i s rodinami a čeledí z důvodů čistě materiálních nebo též z obavy o holý život. Postupný výčet jejich jmen činí čtyři desítky. Pouze v jednom případě se ale jednalo o důvody ryze duchovní, o úmyslné zběhnutí pro víru. S tímto jevem se u poddaných sedláků nesetkáváme často. Ve Mcelích působí o to výrazněji, že se jednalo o největšího sedláka Mikuláše Říhu, dědičného držitele dvou celolánových statků, které se nacházely v dnešních čp. 25, 40 a 93. V nejstarší purkrechtní (gruntovní) knize se uvádí, že někdy po roce 1653 zběhl s 2 dětmi a patrně i ženou pro víru do saské Žitavy. Na opuštěný statek v čp. 25 vrchnost teprve roku 1665 dosadila Jakuba Petrtýla z Dětenic a ve stejném roce se druhého statku ujímá Jiří Říha, patrně syn zběhlého. Po třicetileté válce přetrvávala evangelická tradice jistě i v chalupách nových osídlenců v čp. 14 (Švejda-Petrtýl) a 29 (Šmíd) a ve statku v čp. 47 (Špicar-Šmíd). Z okolí Mcel máme i mnohem později doloženy aktivity tajných evengelíků v Bošíně, Sovenicích, Mečíři, Jíkvi, Jabkenicích a Rejšicích.

Valdštejnská vrchnost byla poznamenána husitskou minulostí a přednostní zájem o poválečnou hospodářskou stabilizaci vylidněných vsí ji vedl k přechodnému tolerování daného ideologického stavu. Teprve po roce 1672 se hrabě Oktavián z Valdštejna začal více starat o duchovní názory svých poddaných, ale mohl tak činit více a lépe na vlastním území dětenického panství než v odloučené a hůře dostupné enklávě mcelského statku. Další kroky feudálních majitelů panství v duchu rekatolizace a protireformace pak souvisely i s omezováním předchozích práv poddaných a postupným znevolňováním, se zvyšováním robotních povinností, s činností protireformačních misionářů, s pečlivým úředním dohledem a evidováním každého jednotlivce v církevních matrikách a zpovědních seznamech i ve vrchnostenských urbářích a purkrechtních knihách. Zájem o pečlivou evidenci každé osoby se zvyšoval i pod tlakem eráru, který potřeboval vyšší daně a dostatek vojáků. Roku 1713 byl proveden podrobný soupis veškeré poddanské půdy s rozlišením podle kvality, což bylo základem pro vyšší zdanění poddaných podle Tereziánského katastru od roku 1748. Výrazně se zlepšila evidence obyvatel a začala se provádět pravidelná sčítání. Díky tomu všemu se sice naší předkové již nemohli vyvléci z erární, panského i církevního dozoru, ale my dnes máme jedinečnou možnost dopátrat se v rodokmenu většinou až do období třicetileté války.

Na uvedených skutečnostech jsem se snažil naznačit, že ve Mcelích docházelo k návratu poddaných ke katolické víře vhledem ke značné odloučenosti od správy panství i od osenické fary pomaleji a obtížněji než v okolních obcích. Situace se začínala měnit více až po roce 1759 příchodem administrátora a prvních dvou farářů na obnovenou faru, ale ještě po příchodu čerstvého a iniciativního seminaristy Josefa Rennera jako kaplana roku 1820 patrně nebyla zcela stabilní. To zčásti osvětluje nejen jeho dále uváděné aktivity, ale do určité míry i podivuhodné události a ohlasy mariánského vidění.

Od tolerančního patentu roku 1781 se i ve Mcelích našlo několik rodin, které přestoupily k reformovaným (kalvínským) evangelíkům a jezdily na bohoslužby do nedalekého Bošína. Tam tolerovaní evangelíci z obcí v severní části nymburského Polabí roku 1783 založili soukromý sbor a později svépomocí vystavěli modlitebnu s farou, provozovali vlastní školu a zajišťovali živobytí pro pastora i učitele a jejich rodiny. V rodinách těchto "helvítů" se jako nejcennější rodové památky namísto katolických zlatých křížků a mariánských medailonků opatrovaly a z generace na generaci předávaly staré českobratrské tisky Kralické bible nebo evangelické bible Melantrichovy, kalvínské tolary s Janem Husem a zlaté mince s milovaným císařem Josefem II. Osvíceného panovníka uctívali za to, že jim umožnil provozování soukromých bohoslužeb v kalvínském nebo luteránském duchu.

V základní rovině občanskoprávní sice evangelíci získali stejné možnosti, ale na zákonné zrovnoprávnění s katolíky si museli počkat až do roku 1861 a i poté měli katolíci jako státní církev přednostní postavení až do roku 1918. Ve smíšených manželstvích bylo kupříkladu až do roku 1861 uzákoněno, že děti katolického otce museli sdílet jeho víru, zatímco u evangelického otce to byli pouze chlapci, pokud ovšem při sňatku nepodepsal neodvolatelný souhlas s katolickou výchovou všech dětí. S tím pak bývaly spojovány četné rodinné spory. Snahou pragmatického císaře a jeho úředníků totiž nebylo zrovnoprávnění menšinových evangelíků, ale pouze účelová snaha neztratit přehnaným dozorem nad "dušemi" poddaných jejich "těla", nezbytná pro zajištění základních potřeb státu: placení daní a službu v armádě. Vybrané evangelické církve byly státem pouze tolerovány jako soukromá sdružení, která se nesměla veřejně projevovat. To se týkalo nejen zákazu používání zvonů, budování vchodů do modliteben z veřejného prostranství, ale rovněž prodeje a šíření knih a tiskovin. Přednostní veřejná pozice státní katolické církve nesměla být ničím narušována. Proto nás nesmí překvapit, že si mladý mcelský farář ještě roku 1832 údajně vysloužil pochvalu od biskupské konzistoře za to, že zabavil dvěma řemeslnickým tovaryšům 28 českých a nejspíše nekatolických biblí, dovezených z ciziny. Nekatolické vyznání totiž nesmělo být provozováno a propagováno veřejně. V polovině předminulého století se zájem místních i přespolních evangelíků pod vedením vlasteneckého pastora Samuela z Tardy soustředil především na dokončení stavby druhé zděné modlitebny v Bošíně. Ta měla nahradit provizorní dřevěnou stavbu z počátečního období sboru.

Je pozoruhodné, že ve Mcelích se k tolerovanému evangelictví do poloviny předminulého století přihlásilo daleko méně osadníků něž v sousedních obcích Sovenicích, Bošíně, Mečíři, Jíkvi, Seleticích a Doubravanech. Během prvních slavnostních přihlášek roku 1782 si netroufl nikdo, zatímco v malém Mečíři to bylo 16 osob, v Bošíně 13 a v Sovenicích 7 a to i s několika velkými sedláky. O pár let později se ze Mcel do bošínského sboru přihlásil chalupník Václav Petrtýl z čp. 14 s rodinou a kovář Jiří Koch se třemi syny, manželka nepřestoupila. Podstatnou roli přitom patrně nehrály ani tak rozdíly v přístupu k reformační tradici, ale spíše ekonomické obavy a ohledy na postoje nadřízené vrchnosti a jejích úředníků. Např. rodina Šmídů se k přestupu odhodlala až po projednání výměny své chalupy v čp. 29 za Čejkův půlstatek v čp. 9 roku 1824. Sousední vesnice s daleko výraznějším podílem evangelíků patřily do kuncberského a ronovského panství, jehož morzínská vrchnost byla nakloněna osvícenským reformám a vstřícnějším přístupům k poddaným. Také jako jediná v okolí provedla roku 1782 státem doporučenou raabizaci, představující parcelaci dvorů, prodej půdy poddaným a převod roboty na peněžní platy. Proto se v sousedních Sovenicích i Bošíně po uvedeném datu náhle zvýšil počet domů i obyvatel a na místě zrušených dvorů tam vznikla hustá a dosud patrná zástavba drobných rodinných hospodářství tzv. familií.

Nemalou roli při rozhodování o využití tolerančního patentu jistě sehrála tradiční šetrnost a opatrnost mcelských hospodářů, protože přestup k nové víře nebyl levný, vyžadoval pevné nervy a byl opravdovou zkouškou pevnosti víry. Nešlo jen o to vydržet počáteční šikanu a posměch od úředníků, fary a sousedů, ale i zvýšené finanční výdaje. Přestup k nové víře byl totiž státem i vrchností považován za jakýsi soukromý nadstandard neřkuli luxus a osadníky nezbavoval dosavadních nemalých povinností vůči místnímu kostelu, faráři s jemu podřízenému učiteli. Nadále totiž museli na místní faru odvádět štolové poplatky i za neprovedené křty, sňatky a pohřby zapisované do katolické matriky. Jedině ta totiž měla až do roku 1849 úřední platnost. Do té doby rovněž evangelíci museli odvádět místnímu faráři feudální roční desátek a týdenní sobotales učiteli katolické farnosti. K tomu jim přibyly nové dobrovolné závazky, zahrnující nemalé příspěvky na výstavbu a provoz modlitebny, ubytování a zabezpečení rodiny pastora a provozování sborové školy se soukromým učitelem. Na to jim samozřejmě nikdo nepřispěl a spíše jim ještě úředníci vrchnosti i státu komplikovali život. V kronice bošínského evangelického sboru jsou záznamy o tom, jak posílali úředníkům křinecké vrchnosti: direktorovi, hofmistrovi a důchodnímu po dvou librách drahé kávy a cukru, prvnímu ještě telátko a druhému vejce, aby jim roku 1787 projednali stavbu modlitebny s farou a schválili žádost o levné stavební dřevo z panských lesů. Pět let se muselo na sedm set členů sboru scházet při nedělních kázáních postupně v největší selské stodole v Mečíři, Bošíně a Sovenicích a vzdělaný maďarský pastor s rodinou musel deset let brát za vděk skromným ubytováním jako podruh na statku.

Patent císaře Josefa II. o náboženské toleranci zlepšil předchozí možnosti pro to, aby se v obci usídlilo i několik rodin podnikavých Židů. Předtím se izolované rodiny vyskytovaly pod ochranou vrchnosti většinou jen v jejích sídlech. Z knihy dekretů panství Dětenice se dovídáme, že ve Mcelích byl tzv. chráněný panský Žid již roku 1726. Přítomnost Židů v obci v letech 1766 a 1771 dokládá i gruntovní kniha. Židovský nájemce Witlieb je v panské palírně v dolním dvoře uváděn roku 1785. Od roku 1793 žila v obci rodina kramáře Pollaka z Dětenic a rodina podomního obchodníka Chitze. Asi kolem roku 1825 přichází z Dětenic nový nájemce panské palírny, výčepu a draslárny (výroby potaše z dřevěného popela) Izák Nohel s rodinou a usazuje v nové panské vinopalně v čp. 94 na návsi. Jeho syn Eliáš koupil o čtvrt století později největší statek ve vsi v čp. 25. Po roce 1820 si Pollakové v pronajaté části domu kupce Jana Petrtýla v čp. 75 přímo proti faře otevírají koloniál a provozují sklenářskou živnost. V polovině předminulého století tak žilo ve Mcelích ve stovce popisných čísel 564 katolíků, 24 evangelíků a 12 izraelitů. Tím byla narušována předchozí náboženská jednolitost.

K podpoře katolické zbožnosti byla roku 1832 z iniciativy mladého faráře Rennera umístěna do Velkého kouta socha sv. Jana Nepomuckého. Tak se i mcelská náves podobně jako tisíce jiných nejen v Čechách dočkala sochy tohoto barokního mučedníka, který byl o sto let dříve svatořečen mj. i za účelem překrytí vzpomínek na husitského jmenovce. Původní socha byla po 56 letech vyměněna za větší. V roce 1832 byla obdobná socha umístěna i na návsi v přifařených Studcích. Její zdobný empírový sokl je stejně jako ve Mcelích umělecky hodnotnější než vlastní ztvárnění světcovy postavy. To novodobí zloději nevěděli, a tak ve Studcích nyní zůstal alespoň hodnotnější sokl.

Ještě před umístěním sochy barokního světce se nový mladý farář počátkem července 1826 uvedl ve farnosti zorganizováním třídenního procesí v rámci papežem vyhlášeného odpustkového milostivého léta. Za velké účasti až 800 lidí tehdy farníci putovali ze Mcel postupně do okolních kostelů na Loučeň, do Bošína a do Žitovlic. Účastníci získali odpustky a nepřítomnost se musela odčinit do 15 dnů svatou zpovědí v kostele. Místní učitel zajišťoval hojnou účast dětí školou povinných a rychtář s konšely a šafářem ze dvora se zase starali o dobrou organizaci s předříkáváním modliteb, předzpěvováním litanií a nošením korouhví. O tři roky později byl mcelský konšel a pozdější rychtář Antonín Koch v Praze přítomen velkolepých osmidenních oslav stého výročí svatořečení Jana Nepomuckého a do obecní kroniky o tom poznamenal, že tu počestnost a slávu sterou vypsat nemůže neb se zamyslel, že už snad není v nebi lepší.

I v místním kostele byl sv. Janu Nepomuckému věnován postranní oltář, který spolu s dalšími dvěma oltáři, kazatelnou a křtitelnicí vytvořily citlivé ruce místních a přespolních řezbářů většinou po roce 1790 a tak vyzdobily strohý gotický interiér. Nenechavé ruce porevolučních svatokrádežníků ho však dvakrát obraly o mnohé zdobné detaily, zejména o drobné hlavičky a postavičky barokních andílků. Neunikl jim ani motiv Janova křtění Ježíše z dřevěného víka křtitelnice, ani Beránek Boží z hlavního oltáře sv. Václava. Některé další sochy a ozdoby byly proto raději ukryty v bezpečí biskupského depozitáře a vnitřek kostela proto nyní vyhlíží podstatně méně útulně.

Dřevěné vybavení kostela i jeho umělecké zpracování však závisely na omezených finančních příspěvcích od majitele deskového statku a na občasných sbírkách mezi místními a přespolními farníky. Až na krátkou éru Boos-Waldecků v letech 1859-1869 byl vždy mcelský kostel ve stínu sídelních panských chrámů v Rožďalovicích, Osenicích a na Loučeni. Na druhou stranu tím byl uchráněn před možnými barokními zásahy a uchovaly se jeho původní gotické rysy, citlivě doplněné při obnově po roce 1630. Clam_Gallasové postavili roku 1777 budovu fary, podnikavý Wimmer měl jiné zájmy a Wessenbergův šetrný tchán a správce přednostně upravoval dětenický zámek a do vzdálených Mcel investoval jen s výhradami. Jako patron kostela zajistil roku 1822 v Praze odlití druhého menšího zvonu jménem Vojtěch, zabaveného za první světové války, a roku 1824 s výhradami poskytl novou budovu pro školu farnosti. Interiér mcelského kostela byl vybaven novým hlavním oltářem roku 1790 po příchodu prvního stálého faráře a celkové opravy se dočkal až roku 1825. Tehdy zaplatila vrchnost výměnu dřevěného stropu a dlažby, farníci uhradili opravu lavic a vybudování nové větší varhanní kruchty s přístupem po venkovním schodišti.

Ještě jedna událost výrazně přispěla k oživení duchovních aktivit v obci. Byl to malý požár v kostele 19. srpna 1834. Od nezhašené svíčky po ranní mši ohořel postranní oltář sv. Anny natolik, že musel být na čas nahrazen křížem a posléze novým oltářem Panny Marie Růžencové. Oheň zničil kostelní lustr a jeden obraz ze souboru křížové cesty, jež byla za peníze farníků zhotovena v Mnichově Hradišti a farářem vysvěcena roku 1828. Poškozeny byly i varhany na novém, dřevěném patře kruchty, vybudované roku 1825. Ta byla blíž k oltáři než nyní, protože kostelní loď ještě nebyla prodloužena o západní přístavbu. Varhany byly natolik poškozeny, že musely být roku 1836 nahrazeny novými, jež stály 600 zl. v šajnech a platila je vrchnost.

Při požáru kupodivu zůstala neporušena malá dřevěná soška Madony, umístěná ve skleněné vitrínce na stěně mezi zničeným oltářem a varhanní kruchtou. Skla v severním okně nad vitrínou přitom popraskala, varhany se rozklížily a byly poškozeny natolik, že roku 1836 musely být nahrazeny novými. Proto se začalo mluvit o zázraku a uvedená barevná soška Panny Marie Mcelské se stala předmětem zvýšeného zájmu věřících nejen z farnosti. Nevíme, kdy byla tato lidová dřevořezba Bohorodičky s korunou a žezlem Nebeské královny, držící v levé ruce malého Ježíška, v kostele umístěna. První doklad máme až z roku 1783, kdy se její cenné votivní mince a šperky poprvé staly předmětem svatokrádežného zájmu zlodějů. Madona totiž byla již dříve v kostele uctívána a obdarovávána prosebnými či děkovnými mincemi a šperky. Podruhé byla okradena roku 1830. Roku 1859 se z prodeje 12 votivních mincí Madony uhradila část nových kněžských rouch. Při krádeži v kostele roku 1991 zmizelo Jezulátko a neúplná soška je nyní uložena v bezpečí depozitáře litoměřického biskupství.

Konec citátu.